Umění mlčet…

Podrobnosti

Kategorie: Kázání a promluvy

Zveřejněno 6. 8. 2023 0:05

Př 17, 27 Umění mlčet...
Jk 1, 26
Mt 12, 35nn

V poslední době často slýcháme, jak je doba zlá, lidi jsou zlí, co všechno musíme obětovat, jak trpíme, čeho jsme se museli vzdát... Přiznám se, že to  neposlouchám ráda, protože s tím tak docela nesouhlasím, i když uznávám, že žijeme ve zvláštní době, kdy mnohé naše dřívější povrchní jistoty vzaly za své, a my jsme tak (možná překvapeně) mohli zjistit, co všechno k životu nepotřebujeme – a bez čeho nám naopak jde žít jen těžce.

Určitě se vám stalo, že potkáte někoho, kdo jen a jen nadává, a vy máte pocit, že přece nemůžete říct: "To já se mám, díky Bohu, dobře!“, že by bylo záhodno přihodit taky trochu negace. Ale proč!?

Lidé v chudých zemích jsou často šťastnější než my, umí se radovat. V Evropě takovou radost ze života nevidíme. Jak je to možné? Mají se snad lidi v Indii a Africe líp? Rozhodně ne, ale pro ně je důvodem k radosti už to, co my považujeme za samozřejmé. Jsem často překvapená, kolik lidí má neustálou potřebu se vyjadřovat k věcem a událostem, kterým zcela pochopitelně nemůžou vůbec rozumět! Jednou větou by se to dalo nazvat úplně marným žvaněním... Apoštol Jakub varuje, že jazyk, ač malý, má obrovskou moc. Může být hybnou silou pro mnoho užitečných věcí; dokáže zažehnout lásku a porozumění, ale umí taky způsobit požár, který už nikdo neuhasí.

Jak ale svůj jazyk zkrotit? Podle Bible není důležité pokaždé použít ta správná slova, někoho dobře setřít, často je lepší v pravý čas umět mlčet.
Vzpomeňme si na příběh biblického Joba: když ho postihla řada neštěstí, jeho přátelé se snažili tolika slovy vysvětlit jeho situaci! A pak přišli na to (a přišel na to i Job sám), že je někdy vhodnější s druhým jeho situaci jen tiše nést, než pronášet spoustu zbytečných rad a „moudrostí“.

Když jsem si připravovala téma dnešního zamyšlení, otevřela jsem i starozákonní knihu Kazatel, kde stojí jedna prostá lapidární věta: „Je čas mlčet i čas mluvit“. Ono by bohatě stačilo, kdyby si každý osvojil jedno základní pravidlo: pokud moje slova někoho zraní, jsou zbytečná...
Už staří Řekové znali tři otázky, které je dobré si položit, než cokoliv vyslovíme: říká se jim zkouška tří sít.

Jednoho dne prý potkal Sokrata jeho známý a povídá: „Jestlipak víš, Sokrate, co jsem se zrovna dozvěděl o tvém příteli?“ „Počkej chviličku,“ odpověděl Sokrates. „Než mi cokoliv řekneš, rád bych tě podrobil zkoušce. Říká se jí zkouška tří sít. Než mi začneš vyprávět o mém příteli, možná bude dobré na chvíli prosít to, co mi řekneš. První síto se jmenuje PRAVDA. Máš naprostou jistotu, že to, co mi chceš říct, je pravda?“ „Ne,“ odpověděl ten člověk, „vlastně jsem to jenom slyšel...“ Dobře, řekl Sokrates. „Takže ty nevíš, jestli je to pravda nebo není. Teď vyzkoušejme druhé síto. To se jmenuje DOBRO. Chceš mi o mém příteli říct něco dobrého?“ „Ne, spíš naopak...“ „Takže,“ pokračoval Sokrates, „chceš mi o něm říct něco špatného, a navíc si nejsi jist, jestli je to pravda. Zvláštní, ale pořád ještě můžeš zkouškou projít. Zbývá ještě jedno síto – jmenuje se UŽITEČNOST. Bude mi to, co mi chceš o mém příteli říct, užitečné? „No, nesjpíš ne.“ „Dobrá,“ uzavřel Sokrates, „to co mi chceš vyprávět, není ani pravdivé, ani dobré, dokonce ani užitečné. Tak proč bys to měl říkat!?“

A tak, až budeme mít pocit, že je někdo zvědavý na naše „moudré názory“, položme si předtím tři otázky:

1. Mám jistotu, že to, co chci někomu sdělit, je pravda?
2. Chci tomu druhému říct něco dobrého?
3. Je to, co mu chci říct, užitečné?

Pokud dojdeme k tomu, že to, co jsme chtěli říct, možná není pravda, není to dobré a ani užitečné, v klidu si to můžeme nechat pro sebe... Zralý člověk se pozná tak, že neubližuje slovem. Bohatě postačí, když si uvědomíme, že slova nejsou hračky, které můžeme užívat ke svému prospěchu a podle své vůle. Vždyť naše slova mají pomáhat k tomu, aby v tomto světě bylo víc pokoje, důvěry, uzdravení... Jinak jsou zbytečná.

A pro ty, kdo vezmou tato slova vážně, má apoštol Pavel radu: „Vaše slova ať jsou vždy vlídná a ochucená solí.“ Sůl dává chuť, konzervuje, čistí i hojí. Přesně tak by měla působit i naše slova.

Lubomír Polinský - NO Jílové u Prahy (L+M Zítovi)